MUDr. Vladislav Šír
Nikdo na světě nemá snad tolik pomáhačů jako lékař. Každý, kdo nemocného navštíví, ví co mu raditi. Často jest to soucit, který člověka povzbuzuje, aby svému příteli poradil a pomohl, zvláště když jej to nic nestojí, leda několik slov. Často však se nacházejí lidé, kteří z podobné porady hledí míti zisk, kteří neoprávněným léčením se zabývají a celou moudrost ze staletých herbářů čerpají.
Starý herbář není od nich za žádnou cenu k dostání, neb v něm leží poklad náramný, který přechází v rodině z jednoho dědice na druhého. Každý z potomků v herbáři čtoucí nabývá slávy a vážnosti ve své dědině a chová knihu pod zámkem uzavřenou, aby nikdo jiný učenosti z ní nenabyl. Málo komu ji ukáže, jedině se chlubí, že rozumí všemu a že to má z herbáře, jakého jinde na světě již ani není.
Staré knihy nejsou k zavržení, jest v nich mnoho dobrého, však pro náš věk velmi mnoho již nepotřebného. Starých herbářů ani není tak mnoho, za to však tradicí rozšířilo se domácí léčení takovou měrou, že snad není domu, zvláště na venkově, kde by nějaké koření k užívání nebylo uschováno. Jsou vesnice, že tam nebývá lékař k nemocnému nikdy povolán; léčí tam lidé, kteří buď přímo dle herbáře, neb dle návodu, od jiných předchůdců jim sděleného, nějakých znalostí rostlin nabyli a svým stářím u občanů důvěry si získali.
Ovšem bývá takové léčení velmi často nemocnému ku škodě, proto že se obyčejně léčí, aniž by se vědělo, co vlastně nemocnému schází, a kde příčina nemoci, která by se měla odstraniti, vězí. Záleží totiž hlavně a nejdříve na tom, poznati a zjistiti nemoc, což ovšem může jedině lékař, který v nemocnici dlouholetým a bedlivým pozorováním se tomu naučil a pak i další praxí zkušenosti nabyl.
Knížek, pod jménem „Domácí lékař”, „Domácí přítel” atd. vyšlo již tiskem dost, zvláště v Německu, a v mnohých rodinách se dle nich léčí. Často však se stává, že přece lékař bývá povolán, zvláště za tou příčinou, jen aby se vyjádřil, co nemocnému vlastně je. Když pak nemoc se ví, poděkuje se lékaři za další návštěvy, otevře se knížka, vynajde se od lékaře označená nemoc a léčí se dále, avšak opět nejistě a na mnoze chybně, proto že nemoc nemá vždy stejný, pravidelný průběh a často spojena bývá s jinými ještě vedlejšími příznaky neb nemocemi.
To však nezabrání domácímu léčení i kdyby se všechny slabé stránky jeho dopodrobna vylíčily; lid od něho neupustí.
Známo je vůbec, že nemocný, i kterého lékař ošetřuje, dostává mimo to potají rozličné domácí prostředky, a že se konečně řekne, ty že pomohly, když nemocný se pozdravil.
Zvyk ten je tak zakořeněn, že se nedá vypuditi. Někde se dá i omluviti, zvláště při chudší třídě, která nemá peněz ani na lékaře ani do lékárny a hledí si pomoci neb alespoň ulehčiti prostředky domácími; jinde opět na odlehlých místech, kde se hledí nemocnému poskytnouti prozatím něčeho, nežli lékař, někdy i dosti vzdálený, přijde.
Vzhledem k těmto a podobným okolnostem, jakož i k poučení má posloužiti knížka tato. Pojednává o bylinách našich, volně v přírodě rostoucích nebo i v zahradách pěstovaných, jichž se v domácnosti jako léku upotřebovalo a některých až posud upotřebuje s udáním, proti kterým nemocem a jakým způsobem se jich užívá. Udává dále rostliny, které ještě nyní v lékárnách se chovají a v který čas se sbírají a pak rostliny jedovaté, kterých jest se chrániti. Konečně uvádí mezi nimi jednotlivé, proti některým nemocem dobytka odporučené, mnohé pak rozličným způsobem v hospodářství a průmyslu užitečné.
Jest to proti starým silným herbářům malá knížečka, avšak ještě dosti objemná a obšírná. Z kalendáře vzadu připojeného sezná každý, jak málo bylin v lékárnách se upotřebuje. Většina z nich jest tam na skladě jedině pro lidi, kteří je pro domácí léčení sami nenasbírali a po krejcarech kupují. Zbývá jich pouze několik, které od lékařů bývají předpisovány.
Z toho lze nejlépe poznati, jak klesla cena všech těch za dávných časů vychválených bylin, které zaznamenány jsou ve starých herbářích, na kterých až posud lid se vší důvěrou a láskou lpí, dle nich se řídí a léčí.
Že přišly přemnohé byliny v lékařství v zapomenutí, stalo se tím, že pokrokem vědy vynašly se léky mnohem lepší a mocnější, kterými lékař rychleji, jednodušeji a jistěji může účinkovati. Dále bylo shledáno, že mnohé dříve vychvalované byliny, ani těch účinků nemají, jakých se jim připisovalo a mnohé byly uznány v rukou neznalých za škodlivé i životu lidskému nebezpečné.
V knížce této jest popis a pojmenování jednotlivých rostlin, vyňato z Analitické květeny české od Dra. Ladislava Čelakovského (1879). článek „O rostlinách vůbec”, částečně dle Botaniky školní od prof. F. V. Rosického (1884). Prostonárodní jména bylin, jakož i některá upotřebení jich jsou z Rostlináře Dra. Jana Svatopluka Presla (1823) a z jeho Všeobecného rostlinopisu (1846). Pojednání léčební jest pak sestaveno z rozličných starších i nejnovějších spisů lékařských i lékárnických.
Konečně jsou zde i některé výňatky ze starých rostlinářů, zvláště Dra. Pet. Andr. Matthioliho herbáře, který roku 1586 od Dra. Jach. Cameraria opravený a rozmnožený ve Frankobrodu n. M. vytištěn byl na 495 celoarchových listech.
Obsahuje přemnoho zvláštních, báječných léků, o kterých by se nyní ani psáti nemohlo a nesmělo. Ty doby báchor, pověr a čár pominuly, věda znamenitě pokročila a lid stal se vzdělanějším.
Matthioli ve svém herbáři uvádí přes 90 prostředků proti moru, z nichž pro případ jsou zde pouze 3 udány. U nás mor ani tak nestraší, v zemích však, kde časem se objevuje, až po dnes nemají proti němu léku, neznají jiného prostředku, leda dědinu, kde vypukl, opustiti a všechna stavení zapáliti.
Matthioli má přes 98 léků proti hlístům (červům, roupům, škrkavkám), nyní zastane to citvar neb z něho vyráběný Santonin.
Po dobu sta let léčena byla zimnice rozličnými bylinami, z nichž v této knížce pouze malá část udána jest, při tom mnozí lidé dlouho se trápili, chřadnuli i zemřeli.
Nyní, avšak teprve od 50 let, znám je prostředek jistý. Každý, kdo zpozoruje, že navštíven je zimnicí, ať dvou-, tří- neb čtvrtodenní, koupí si v lékárně „ Chinin “, prášek z kůry chinového stromu vyráběný, a zbaví se zimnice hned, zvláště když chininu více najednou (70—140 ctgrm.) asi dvě hodiny před záchvatem užije.
Každému, kdo herbář tento a třebas jen seznam jeho byl prohlédl, nápadné bude množství odporučených prostředků léčivých při některých nemocech, jako na př. proti vodnatelnosti, žloutenici a j.
Vodnatelnost jmenuje lid, když nohy a život napuchnou, naběhnou neb zvodnatí, což se obyčejně stává ku konci déle trvajících nemocí jater, ledvin, srdce a j., na které se vlastně léky působiti má, aby zmizela vodnatelnost, ku které základ daly.
K tomu však se nehledí, léčí se jednoduše vodnatelnost, jakéhokoliv původu, obyčejně prostředky, na moč ženoucími, v domnění, že močem voda z těla se vypudí.
Na ten způsob má se to i se žloutenicí, která se ovšem pozná, když bělina očí nebo i kůže na těle sežloutne. Povstati může žloutenice rozličným způsobem, na př. zácpou žlučovodů, kaménky žlučnými, hlísty, vedlejšími naběhlými žlázami, rakovitými a jinými nádory, zahrdlením žlučovodů, nemocemi jater, střev, zvláště dvanáctníku, sleziny atd. Příčiny žloutenice však lid ani nezná, také po nich nepátrá a léčí prostě žloutenici nejvíce prostředky počišťujícími neb na stolici účinkujícími. — Tak a podobně se léčí od laiků neb nezasvěcenců i ostatní nemoce, velmi často ku zkáze nemocného. Zvláště choulostivé a nebezpečné jest léčení očí. „Má zanícené neb bolavé oči, na tom je dosti, o bližší poznání nemoce se nejedná, herbář se vezme k ruce a dle libosti se některý prostředek vyhledá, nepomůže-li hned, vezme se jiný. Naříká-li nemocný, že dobře nevidí, řekne se, že má zákal, temnotu, nebo je-li na rohovce nějaká skvrna vidět, že má bělmo, mrak atd.
Konečně když je nejhůř a nemocný nic nevidí, jde se na poradu k lékaři, který často již nemůže pomoci, Kdo onemocní na oči, učiní vždy dobře, když zanechá všeho sebeléčení a obrátí se záhy na zkušeného lékaře.
Někdo se zajisté pozastaví nad tím, že v tomto herbáři proti psotníku pouze dva prostředky udány jsou. I ty jsou zbytečné. Psotník, totiž křeč u dítěte, není pro sebe žádná zvláštní nemoc, nýbrž úkaz druhotný neb vedlejší. Vždy dlužno pátrati po příčině neb původní nemoci a tu pak, je-li možno, hledět odstraniti. Na venkově, kde lékař k nemocnému volán nebývá a kde se příčina křečí nezná, oznamuje každý druhý od představeného psaný úmrtní lístek, že dítě zemřelo na psotník.
Ostatně najde každý v knížce této dosti značný výběr prostředků, kterých bude v domácnosti moci užíti, při nemocích méně povážlivých, zvláště když je byl dostatečně zjistil.
